Tambury i klobásky srbském Šidu

Zahrát si a zároveň soutěžit o nejlepší klobásky? Takovou výzvu od našeho kamaráda Bojana Trenkiče nejde přece odmítnout. Akce zvaná Sremska Kobasicijada se ještě k tomu koná v jeho rodném městě Šidu, bylo tedy víc než jisté, že se máme na co těšit.

Příprava proběhla svižně a zodpovědně. Náš přední fanoušek a gurmán Přemek, který už je neodmyslitelnou součástí souboru, vzal do svých rukou výrobu klobásek, Jindra vybral několik veselých „listoveček“, ostatní nakoupili dobroty, sehnali propagační materiály, poskytli vozy – zkrátka každý přiložil ruku k dílu.

Vše vypuklo v pátek 25. října, když první auto vyrazilo již ve tři hodiny ráno. To proto, že nás čekala zastávka v chorvatském Osijeku, kde jsme měli domluvený společný oběd s naším dlouholetým přítelem Franjem Batorkem. Každá naše cesta na Balkán je totiž něčím specifická a neopakovatelná. Navštívíme nová místa, nasbíráme spoustu nezapomenutelných zážitků, ale občas zavítáme i do míst, kde jsme už někdy koncertovali, a rádi si připomeneme společně strávené chvíle z doby, kdy někteří z nás byli teprve děti.

Hned po příjezdu jsme si udělali krátkou procházku kolem řeky Drávy, prohlédli si hotel Osijek, ve kterém jsme kdysi přenocovali, a poskočili si na „skákacím mostě“, který se nám i tentokrát podařilo rozpohybovat. Poté jsme se odebrali do restaurace, kde nás už Franjo čekal. Neskrýval nadšení ze setkání s námi, především se svým dlouholetým kamarádem a naším staronovým dirigentem Milošem Grohmannem. Chvíle strávené s Franjem jsou vždy srdečné, příjemné, ale také velmi přínosné po hudební stránce. Franjo patří totiž ke skutečným profesionálům a jeho soukromá tamburašská škola sklízí nemalé úspěchy nejen v Chorvatsku. Překvapilo nás, že jeho nejmladší žáci začínají hrát na tambury až v deseti letech, protože dříve děti ještě nejsou fyziologicky připraveny ke hře na tambury. Debatovali bychom ještě dnes, ale čas byl neúprosný. Rozloučili jsme se a pokračovali do asi 70 km vzdáleného srbského Šidu, hlavního cíle výpravy.

Na místo jsme dorazili okolo 17. hodiny. Už z cesty na nás mával Bojan se svými přáteli, organizátory celé akce. A přivítali nás – jak jinak – poctivou klobáskou se zelím. Ubytovali jsme se v nedalekém bývalém ženském klášteře s názvem „Ruski dvor“ a čekali na ostatní členy výpravy. Už první večer jsme poznali spoustu slovenských přátel, kteří také přijeli soutěžit. Slovenština zde byla slyšet na každém rohu, protože ve městě žije silná slovenská národnostní menšina. Nikdo tak neměl problém dorozumět se.

Druhý den ráno na nás čekala snídaně, překvapivě opět klobáska, tentokrát ale s hráškovou rýží a bagetou. Ale co jiného taky očekávat na klobáskovém festivalu, že? V 11 hodin jsme před účastníky akce a náhodnými kolemjdoucími stanuli na pódiu a více než hodinu hráli. Průvodního slova v srbštině i dirigování se chopil Miloš, o tanec při písni „Pár havraních copánků“ se postarali dobrovolníci z řad diváků.

Po vystoupení jsme vyrazili k našemu tamburašskému stánku, který byl jak zázemím pro výrobu klobás, tak stanovištěm k propagaci České republiky, Studénky i souboru. A jak nejlépe zaujmout návštěvníky festivalu? Samozřejmě nabídkou celé škály českých piv – od Staročecha přes Svijany až po Radegast. Není divu, že někteří se k nám s radostí vraceli. Mezitím, co jsme se střídali ve stánku, diskutovali s příchozími a nabízeli propagační materiály, pracoval tříčlenný tým v sestavě Přemek, Marťa a Martin na výrobě klobás. A nevypadaly vůbec špatně. Celé soutěže se zúčastnilo mnoho dalších týmů z různých zemí jako Chorvatsko, Slovinsko, Slovensko, ale i Česko – s některými jsme navázali kontakty a spolupráci, dokonce už máme červnový termín vystoupení v Rychnově nad Kněžnou. Celou akci pak završilo slavnostní vyhlášení vítězů. Vybojovali jsme krásné bronzové pásmo a jako jediný tým jsme koncertovali i vyráběli klobásky. Večer jsme se přesunuli do Slovenského národního domu, kde pokračovala družba za doprovodu živé hudby. Rakija i víno tekly proudem až do ranních hodin.

V neděli jsme se hned po snídani se všemi rozloučili a vyrazili navštívit dalšího kamaráda Bora Vojinovice. U něj se už cítíme jako doma. Nevidíme se zdaleka poprvé a setkání s jeho rodinou je vždy velmi milé a přátelské. Boro pro nás tentokrát vyrobil nádherné cello, které jsme si postupně všichni ohmatali, a už se těšíme, až ho Marcela rozezní na příštím koncertě. Nechyběla samozřejmě rakija, vynikající domácí káva a stůl plný nejrůznějších laskomin. S Borem i bugaristou Željkem jsme si společně zahráli a tentokrát se k nám svým zpěvem přidala i Borova manželka Stojka. Jednu z jejích nádherných písní už má Jindra v merku. Věříme, že oba přijmou naše pozvání na některý z koncertů ve Studénce, možná už na ten vánoční.

Nebyl by to ten správný srbský výlet, abychom ho nezakončili návštěvou termálů. A protože jsme se při minulém pobytu rozmazlili posezením ve vodním baru, byla volba jasná. Přenocovali jsme v maďarském Szegedu, poseděli u pizzy a ráno vyrazili do termálních lázní Makó. Měli jsme malinko obavy, zda na konci října budou otevřeny i venkovní bazény, tedy i „náš“ vodní bar, a v 10 hodin s napětím očekávali, zda se zvedne roleta a my si budeme moci objednat. To nadšení v očích a úsměv na tvářích, když se tak skutečně stalo! Připomnělo nám to trošičku Pevnost Boyard, kdy Felindra zahání tygry a soutěžící mohou pro svoji výslužku. Ano, bylo to skvělé zakončení celého našeho pobytu.

A dojmy? Ze Srbska se nikdy neodjíždí bez emocí. Je to něco jedinečného, neopakovatelného a na takové zážitky se zkrátka nezapomíná. A co víc, opět se ukázala soudružnost kolektivu. To, že jsme celou akci zvládli na jedničku, navštívili své přátele, zahráli, zasoutěžili si a nasbírali u toho spoustu energie i nápadů pro další činnost, je zásluhou všech. Už teď se těšíme na další stejně povedené výpravy (nejen) na Balkán.