Tamburašské festivaly v Srbsku
Na konci října vyrážíme do Srbska potřetí, tentokrát na festivaly. První se koná v Rumě a řadí se k nejstarším tamburašským festivalům vůbec, druhý ve Starcevu, kousek od Bělehradu.
Během pátečního dopoledne odjíždí čtyři auta – 13 tamburašů a sám šéf SAKu Kamil. Magda s Petrem vyjedou až v sobotu brzy ráno. Domnívá-li se někdo, že to nemůžou stihnout, věřte, že můžou. Magda totiž nohu z plynu nesundá a Petrovi povolí možná jednu pětiminutovou „čůrací“ zastávku.
Tentokrát překračují všechny posádky srbskou hranici hned v pátek. První tým má ještě nějaké kšefty s Borem, a tak přespí v Subotici, ostatní tři posádky se ubytovávají v Sremské Mitrovici, na dohled od Rumy. Počasí nestojí za nic, já zápasím s nějakým moribundem, takže prospím i večerní party.
Dopoledne je ale přívětivěji, a jelikož máme ještě chvíli čas, projedeme si městečko a pod dozorem kasíře souboru Radka propíjíme celý výdělek v dinárech z loňského Šidu v malé hospůdce. Ale p-š-t, ostatní nic nevědí. Stejně to nestačí a několik eur musíme ještě přihodit. Na zaplacení čekáme čtyřicet minut. Magda je teprve na cestě, a tak jde pikolíkovi nakonec důrazně domluvit Jiří.
Do Rumy tak dorazíme s malým zpožděním, ale to nevadí. Všechny posádky už jsou na místě. Čeká nás ubytování, oběd, zvukovka a na řadu jdeme jako druzí – Šohaj, U pecini, Mezi horami a na poslední chvíli upravená a nacvičená směs moravských písní jsou naším soutěžním programem.
Potkáváme staré známé Mira i Spomenka, který nás pro Balkán před dvaceti lety objevil. Jelikož ještě stále nejsem fit, jdu spát, takže o večerní party a snaze využít Ondru, který měl u dřezu odpracovat útratu všech, protože karty po zavíračce neberou, nevím zhola nic. Práce prý ale šlechtí.
V neděli se počasí opět horší – déšť, chladno, vítr. V hotelu můžeme naštěstí vegetovat až do 12 hodin, někteří to ještě vezmou přes Bělehrad, kde navštíví největší pravoslavný kostel na světě. Sraz pro všechny je pak v hospodě před Starcevem, kde se podává oběd. Na Martinově FB profilu najdete vtipný popis tohoto gurmánského zážitku.
V malém kulturáku, který naštěstí vypadal o několik levelů výše než nedaleký Mramorak, kde jsme před osmi lety vystupovali a byli jsme rádi, že nám nespadl na hlavu, se již chystá všech sedm soutěžních týmů z různých částí Balkánu. Protože náš počet překračuje desítku a nehrajeme kola, nesoutěžíme a jdeme na řadu jako poslední. Všichni předvedou čtyři skladby, jen my dvanáct, takže jsme vyhráli aspoň takto. Klobouk dolů před všemi soutěžícími soubory – technika i provedení skladeb byly precizní. Na show Rumunů dlouho nezapomenu. Pak už jen honem do místní školy na večeři, kde se u stolů sejdeme úplně všichni. Milé posezení trochu kazí jen cigaretový kouř, hustý jak podávaný guláš, na Balkáně s tím ale nic nenaděláte.
Druhé ubytování má do 4hvězdičkového hotelu v Rumě, kde jsme strávili první noc, hodně daleko. Vyuzené kamrlíky s vchodem přímo na ulici ale nakonec splní svůj účel. Snídaně ve stylové restauraci ale vše vynahradila. S plnými žaludky se posádky dvou aut vydávají k domovu, zatímco zbytek si nemůže ještě nechat ujít termály v našem oblíbeném Makó.
Další krásná, ale náročná srbská anabáze je za námi. Předvedli jsme, co umíme, z profesionálů si už dávno těžkou hlavu neděláme, hrajeme pro radost a možná i proto si odvážíme další dvě pozvánky na příští rok. V červnu vystoupíme na mezinárodním srbském filmovém festivalu a v září, stejně jako Švejk, na Bělehrad!
