Opět na kolonádě v Klimkovicích
Mrazivý vzduch, stromy obalené jíním, pomalu zapadá slunce, ale příjemně vytopená kolonáda klimkovických lázní se rychle zaplňuje lidmi. Přestože zimu nesnáším, musím uznat, že zevnitř vypadá zmrzlá krajina jako z pohádky. Chystám si noty, stojan, mikrofon a kochám se pohledem ven. „Ahoooj,“ ozve se najednou za mými zády, „chodím tady skoro každou neděli na kulturní program, ale tolik lidí tu bývá málokdy, asi je nějak přitahujete.“ Otočím se a přede mnou stojí bývalý kolega z práce, který už mnoho let užívá zaslouženého důchodu. Jsem moc rád, že ho zase po delší době vidím a můžeme prohodit pár slov. Před začátkem vystoupení takové malé pohlazení na duši.
V klimkovických sanatoriích hrajeme každý rok a rádi. Docela dobrá akustika, krásné prostředí, dortíky a lázeňské oplatky, vždy zaplněné hlediště, spousta známých.
Jak už psal loni Grománek – když se v Klimkovicích řekne, že mu to ujelo, má to docela jiný význam. Podlaha se nejen leskne, ale i hodně klouže, proto udržet basu nebo bicí na stejném místě bývá skoro nadlidský výkon. Ale letos jsme na to s bubeníkem vyzráli a přivezli si pod sebe koberec.
Program jsme opět poskládali žánrově co možná nejpestřeji. A jelikož zpěvačky dorazily v kompletní sestavě, dostaly písničky i potřebnou barevnost. Koncert měl trvat hodinu, ale nakonec se protáhl o dalších třicet minut. A Tomáš, který už od páteční zkoušky vyhrožoval, že to nesmíme přetáhnout, protože fakt nejpozději v 16.15 musí odjet do práce, nakonec vyměkl a vydržel až do úplného konce. Pak nemají mít ty vlaky pořád zpoždění.
Další z velmi příjemných a pohodových koncertů. Spokojeni jsme byli my i diváci. Zbývá jen poděkovat pořadatelům za pozvání, oběma Pavlům (zvukař a moderátor) a zpěvačkám. Už teď se těšíme na příště.
