Hudební týden Studénky aneb každá minuta má svůj takt

Už se jedná skoro o rituál. Den města, my na pódiu a věrní diváci pod ním. Ačkoli hrajeme většinou v čase, kdy by si člověk nejradši dal šlofíka po svíčkové, publikum dorazí. A co víc – přijdou i ti, co nás slyšeli před pár dny na Jarním koncertě. To chce buď hodně silné nervy, nebo slabost pro tamburašskou hudbu, případně pro některé členy souboru. Každopádně je jasné, že štamgasti dnes nechodí jen do hospody, ale i za kulturou.

Hodinový program zní jako výzva, ale uběhne strašně rychle. A tak zhruba deset minut před koncem začne někdo (tentokrát bubeník Arny) zmatkovat, že „to nestíháme!“ Stíháme. Vždy stíháme. Přídavky? Zapomeňte. Mažoretky už výhružně mávají hůlkami a nesmlouvavě míří k pódiu. Nedají nám ani minutu navíc.

Takže úprk. Stojany i nástroje balíme rychlostí zásahovky nebo jako kaprál Arny při výcviku ve vojenském prostoru Libavá. Pak už následuje jen zasloužená odměna – pizza. Ano, v posledních letech naše forma výplaty. Zábava pak pokračuje pod slunečníkem, kde ladíme spíš pitný režim než hudební nástroje, ale i na ty nakonec došlo. A vydržíme až do pozdních večerních hodin, protože tradice je tradice.