Další špendlíky na mapě Balkánu

Srbsko pohledem Grománka

Na konci října přišla Iris do zkoušky s tím, že došlo pozvání do Srbska. Takový fórek znám, Srbsko u Berouna. A že nás pozval Bojan. Tak to už je ale jiná. Ten Bojan Trenkić z města Нови Сад (strašně se mi líbí oficiální podoba). Bojana známe už dlouho, tamburaš tělem i duší, navíc šéf hudebního oddělení Radio Televizija Vojvodine. Takové pozvání se neodmítá.

Hlavní událost, 5. mezinárodní festival, proběhne v neděli v Rumě a bude soutěžní. Máme si připravit čtyři skladby: původní tamburašskou, nějakou předělanou pro tambury, vokálně-instrumentální a nakonec typickou českou lidovku.

Blíží se den odjezdu, balím se a ještě kontroluji, jestli mám černé ponožky – to by mi jinak Magda dala. Beru telefon, abych napsal zprávu, že jsem připravený. A vidím, že mě v psaní předběhl Jindra Foltas. Nevěřím svým očím. Oznamuje, že onemocněl a nemůže jet. To snad ne, to je konec! Jindra hraje na basu a jednu soutěžní skladbu dokonce zpívá.

Ale my jsme se semkli – natruc všem okolnostem. Velká poklona Petru Olbrechtovi, který to vzal na sebe. Zahraje berde a u toho zkusí nějak dirigovat. Měníme nacvičený program a improvizujeme. Martina Pituchová přebírá zpěv, Irena Meluzinová komunikaci a vedení souboru.

Předpověď hlásí sněhovou kalamitu, a tak se jí snažíme ujet. U hranic nás vítá několikakilometrová kolona kamionů a my se poslušně zařazujeme do fronty pro osobní auta. Výjezd z Maďarska přece nemůže být žádný problém. Před sebou vidíme přesně 43 aut. Od celníků dostáváme k dispozici dvě a půl hodiny, abychom si je mohli několikrát přepočítat.

Subotica ve dvě hodiny ráno. Paní domácí na nás poctivě čekala. V rezervaci deklarovala, že navzdory tomu, že jsme Srbsku, hovoří pouze anglicky a maďarsky. Anglicky uměla jen pozdravit. Fajn, doteď jsem nevěděl, že se umím domluvit i maďarsky.

Po snídani vyrážíme na další plánovanou zastávku, obec Kucura u Vrbasu. Inzerát, že pán prodává nějaké nástroje, nás zaujal. Chceme se jen podívat, ale tady poprvé (a pak ještě mnohokrát) zažíváme balkánskou pohostinnost. Podívání se protáhlo, ale trošku jsme si společně zahráli a získáváme první diváky na večerní koncert. Zatímco Česko zasypává sníh, my si užíváme téměř 20 stupňů a sluníčko.

Oficiální program začíná ve Vrbasu. Na starost nás dostal Boro Vojnovic, nejen tamburaš, ale taky direktor místního muzea. Ubytovali jsme se, poobědvali a hurá na exkurzi. Zaujalo nás, že Boro také tamburašské nástroje vyrábí, pár jich v muzeu měl i na ukázku. Co je ale důležité, čeká nás první koncert a musím přiznat, že zkouška byla těžká. Narychlo upravený program, dirigent a berdista v jedné osobě a dozvuky cesty. Najednou si to ale všechno sedlo. Zahráli jsme moc krásný koncert a troufli si i na původně vyřazené těžké České perly. Nadšené publikum si vynutilo přídavek.

V neděli ráno se loučíme s Borem a míříme do Nového Sadu, kde už nás čeká Bojan. Ten si pro nás připravil prohlídku města, vánoční trhy, hrad. Ale po bojanovsku. Zastavují nás různí kolemjdoucí, kteří se s Bojanem zdraví, a on nás představuje – přátelé z České republiky, tamburaši. A většinou se dozvídáme, že to je také tamburaš, ten taky a ten taky. Prohlížím si bílou mramorovou sochu nejslavnějšího jugoslávského tamburaše Janika Balaže a přemýšlím nad jeho houževnatostí být nejlepším tamburašem.

Po balkánsku jsme se přesunuli do Rumy – něco jako přízemní let přes serpentiny. Tak prý se máme napřed ubytovat a pak na jídlo. Ne, změna. Napřed jídlo, pak hotel. Kdo si dá ještě typický srbský dezert? Zvukovku posuneme a ubytujete se až po vystoupení. Kdo někdy Balkán zažil, nediví se. Změna je život a čas se tu moc neřeší.

Soutěžní festival ale začíná kupodivu včas. Vystupujeme jako druzí. Necháváme v programu původní České perly a jedinou vynucenou změnou se stává skladba se zpěvem, kterou ale Marťa dává bravurně. Hned po vystoupení musí jedna část souboru bohužel vyrazit na cestu domů, aby stihli pondělní nástup do práce. Ostatní čeká "druženie" i za ně. Na společné večeři dostáváme bronzovou plaketu a předlouhý potlesk.

Vedoucím ostatních souborů předáváme dárkové tašky s reklamními předměty Studénky a nějakými drobnostmi. Na normální hráče pak zabírá české pivo – léty prověřeno.

V pondělí ráno pak přesun do budovy RTV v Novém Sadu, kde už nás čeká Bojan. Profesionální televizní tamburašský orchestr si pro nás připravil minikoncert. Mezitím Irča poskytuje rozhovor a stává se tak oficiálně tiskovou mluvčí souboru.

Čas se ale naplnil a zbývá poslední bod. Chtěli jsme vidět, jak a kde Boro tambury vyrábí. Bojan nám to domluvil, a tak nabíráme směr Ravno Selo. Nevím, jak bych tu vesnici popsal, každopádně tu moc nefungovala navigace. Proto jsme zastavili jednoho pána a ptáme se, jestli zná Bora. Dívá se nám na značku auta a říká: „Z kterého města jste? Já mám snachu z Dobříše.“ Nasměruje nás a přidává pozvání: „Až pojedete příště kolem, musíte se stavit na kafe.“

A tak se znovu potkáváme s Borem Vojnovicem. Představuje nám svou ženu a hostí nás. Ukazuje nám svou dílnu, rozpracované nástroje v různém stadiu a vysvětluje, jak v které fázi pozná, že budou znít dobře. Předvádí hotové nástroje a u toho vykládá. Jak jsme přijeli před dvěma dny a on nás znal pouze z internetu, jak publikum netušilo, co přesně od nás čekat, jak mu po koncertě někteří volali a vyptávali se na nás, jak byli nadšeni, že jsme jiní. Jeho manželka nám – nevím kdy – stihla upéct burek a připravit plněné houstičky. Nosila, co nám na očích viděla. A tam jsem si to naplno uvědomil.

My nemusíme nikoho kopírovat, nikoho dohánět, někomu se snažit vyrovnat, za někoho jiného se vydávat. V okolí se můžeme inspirovat, ale máme svůj styl, stoprocentně tamburašský, ale děláme si to po svém. S pokorou a odkazem na minulost, ale tak, abychom svou hudbou oslovili i současnou generaci. Pro Balkán jsme cenní svou jedinečností a autentičností. Hrajeme styl, který oni už téměř neznají. Ale od nich vzešel, mají ho v krvi, ve vzpomínkách a my to v nich oživujeme

Připichujeme další pomyslné špendlíky na místa, která jsme na Balkáně navštívili a kde si už tamburaše ze Studénky budou pamatovat. Pro některé to byl první velký tamburašský výlet. A vyšlo to, navzdory všem překážkám. Semkli jsme se, jsme správná parta, kdy stojíme jeden za druhým a je sranda. A jeden člen absencí Jindry dostal tamburašský křest se vším všudy – tak snad jsme Ondru nezkazili, a jestli, tak jen trošičku.

A ještě něco vám prozradím. Jak Jindru mrzelo, že nemůže jet s námi, vymyslel skladbu na přání. Mohli jsme si něco vybrat a slíbil, že to za dobu, co budeme pryč, rozepíše do not. Jste i vy zvědaví, co napsal?